Volný pohyb osob

V rámci společného trhu byl volný pohyb osob chápán jen jako volný pohyb pracovních sil a podnikatelů. Volný pohyb zahrnuje právo vstoupit na území jiného členského státu,usadit se tam, ucházet se o zaměstnání a přijmout jej a mít v zaměstnání nebo k podnikání stejné podmínky jako místní občané. Pro účely sociálního zabezpečení se doba odpracována kdekoli ve Společenství započítává jako odpracovaná v domovském státě.
Určitá pracovní místa mohou členské státy vyhradit pro vlastní příslušníky (výkon státní moci – vyšší státní příslušníci, armáda a policie).
Platí i výjimky obecné, které umožňují členským státům nevpustit na své území určitou osobu bez ohledu na to, zda jde o potencionálního pracovníka nebo podnikatele. Jsou to důvody označované jako ochrana veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.
Maastrichtská smlouva o Evropské unii navázala na opatření přijatá Jednotným evropským aktem a rozšířila volný pohyb osob na všechny příslušníky členských států bez ohledu na jejich zaměstnání nebo sociální postavení. V této souvislosti zavedla občanství Unie, takže dnes se již může kdokoli, kdo je občanem kteréhokoli členského státu a tím automaticky občanem Unie, pohybovat po celé Unii, přestěhovat se, pracovat, studovat nebo trávit důchod kdekoli, a to bez formalit. Jedinou podmínkou je, aby taková osoba měla v pořádku své sociální zabezpečení a nebyla odkázána na státní či dobročinnou podporu. Schengenskými dohodami byly navíc zrušeny (dnes s výjimkou VB a Irska) pohraniční kontroly osob, což se týká i občanů nečlenských států.
Volný pohyb osob a zákaz diskriminace se týká nejen osob fyzických, ale i právnických, tedy podniků. Spočívá v tom, že je možno zakládat a provozovat podniky kdekoli na území Unie, a to za stejných podmínek jako tak mohou činit místní osoby.