POVAHA KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA
POVAHA KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA
– dva základní rysy:
1) samostatnost – podmínky samostatnosti:
– ústavní základy komunit. práva; je zde paradox komunitárního práva => zakládá se na aktech jiného pr. řádu – MS
– má vlastní instanci pro výklad a aplikaci práva – Soud
– soběstačnost komunit. práva – vystačí si samo – zaplňování mezer náleží Soudu; inspirace v MPV je odtažitá, Soud některé zásady MPV vyloučil (výhrada nesplněné smlouvy; povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky před podáním žaloby k Soudu; odmítnutí MP interpretačních metod
– odlišnost od MP – právo ES má nadnárodní povahu
– způsob přijímání pr. aktů v EU je často většinový
– přímá účinnost nařízení
– přezkum právnosti a výklad – tuto pravomoc má obligatorně Soud
– extenzivní výklad závazků členských států ES
2) je to součást práva aplikovaného na území člen. států -> aplikační zásady – jak ko-munitární právo ovlivňuje právní řády členských států:
A) PŘÍMO
-> přímo zakládá práva a povinnosti:
– k tomu slouží PŘÍMÝ ÚČINEK (bezprostřední použitelnost):
– u mezinárodního práva se státům ponechává na výběr mezi monistickým a dualistickým přístupem ke komunitárnímu právu; např. u těch mezinárodních smluv, které jsou přímo použitelné, jde o jejich self-executing charakter – avšak u komunitárního práva je tento charakter presumován = přímý účinek (Van Gend en Loos; Costa) -> s výjimkou směrnice není k aplikaci komunitární normy členskými státy nutná ani přípustná jakákoliv recepce jejich vnitřním zákonodárstvím
– jsou založena práva a výjimečně povinnosti přímo subjektům vnitrostátního práva
