Mezinárodněprávní pravidla, vztah mezi MP pravidly a vnitrostátním právem
platí, že obyčejové právo mezinárodní ukládá státům, aby ve vnitřních záležitost udržovaly mezinárodně uznávaný standard veřejného pořádku, což znamená řádné fungování soudů, správních orgánů a ostatních veřejných orgánů Tento standard může být přechodně derogovaný, ale za určitých podmínek: na základě jednostranného prohlášení státu, které musí mít formu oficiálního prohlášení, a to z důvodů, které mimořádně ohrožují život obyvatelstva (např. vnitrostátní povstání nebo živelná pohroma) – je nutné oficiální prohlášení, aby bylo ostatním státům jasné, že momentálně není v konkrétním státě uznáván mezinárodní standard
- ani v tomto případě nelze derogovat kogentní pravidla MP (např. lidská práva – právo na život, lidskou důstojnost, nelze derogovat pravidla spojena s humanitárním právem či genocidou)
- ani za této situace nelze suspendovat dodržování zásada nula pina sine lege (není trestu bez zákona)
- dále nelze rušit či derogovat pravidlo postihu zločinu dle mezinárodního práva (uznání právní osobnosti jednotlivce) – jedná se o ochranu lidských práv a svobod a postih osob, které se dopouštějí zločinů dle MP
Obyčejově platná pravidla se dělí do dvou základních skupin:
- výsledečná (pravidla s výsledečným závazkem) – vyžadují dosažení urč. výsledku (přikazují státu, aby udržoval či zachoval určitý stav, ovšem přenechávají mu volnost, co se týče způsobu, jak toho výsledku dosáhnout)
konkrétní příklad: několik států uzavře mez. dohodu o postihu hosp. kriminality – dohodnou se, že určité skutky nebudou dovoleny, ale nedohodnou se na tom, že budou trestným činem – to znamená, že sankci si může stanovit každý stát individuálně (někdo to zavede do trestního řádu, někdo udělá jen administrativní, správní či policejní opatření, či jiná legislativní opatření v oblasti přestupku či jiných správních přečinů); důležitý je cíl = výsledek nikoliv forma (legislativní cesta, správní právo, nebo žádná opatření- ale může zajistit výsledečný závazek); většina – cca 80 %
- činnostní: formulují konkrétně pravidla chování státu v určité oblasti; většina pravidel v MP má formu výsledečných pravidel; tyto normy činnostní povahy fungují zejména na regionální úrovni, jako např. v EU – konkr. nařízení a směrnice EU.
Nařízení je typické pravidlo činnostní povahy, určuje státům postup, způsob, jak cíle dosáhnout. Směrnice udává směr = výsledek, ale neurčují způsob. Ve shora uvedeném příkladu by bylo činnostním pravidlem stanovení, že musejí státy změnit trestní zákon Pro vztah MP a Vnitr. práva je podstatný institut recepce. Je nutné, aby státy převzaly mezinár. pravidla do systému vnitřního práva, aby nebyla pravidla závazná pouze pro státy, ale aby zavazovaly i občany (nikoliv jen státy, ty jsou vázány MP, ale občané ne – je proto nutná recepce mez. norem do vnitrostát. systému) = obsahová transformace mezinárodního pravidla do vnitrostátního pravidla může k ní dojít nově formulováním, nebo odkazem na mez. práva. Způsob recepce MP závisí na dané právní kultuře
