4. KONCEPCE ÚSTAVNÍHO STÁTU. ODDĚ-LENÍ SPOLEČNOSTI A STÁTU V 19.STOLETÍ ( liberální stát)

Koncepce ústavního státu je formována paralelně s teorií právního státu. Zdůrazňuje význam ústavního práva a ústavy vůbec pro výkon politické moci ve státě, ochranu ústavně garantovaných práv a svobod. Tímto je velmi blízká teorii právního státu. Nejde ale pouze o formální požadavky na právní řad a vztahy, ale i o obsah ústavy, zakotvení základních práv a svobod, demokracie etc. V19. století došlo k velkému rozmachu liberální teorie a vzniku států, které kladly důraz na občana a jeho práva. učení o ústavním státu (o smlouvě o ústavním státu) – vztah státu a společnosti předpokládá uznání existence určitých základních práv a svobod, jež nemohou být zužovány a že ústavy budou zakotvovat i otázky týkající se formy vlády (lid = subjekt moci) – Ch. L. Montesquieu – mezi stát. orgány existují vztahy v podobě trojí dělby moci – moc zákonodárná, výkonná, soudní (institucionální dělení stát. moci) – John Locke – lidé mají právo na to, aby se sdružili (aby uzavřeli paktum unionis) – jestliže se sdruží v instituci, nemusí tato instituce projevovat názor jednotlivce, ale musí chránit jeho politická práva (paktum subjectionis) – vlastníci majetku musí být připraveni na to vzdát se jeho části (aby platili daně) – I. Kant – zákonodárci by měli tvořit zákony tak, aby se tyto zákony co nejvíce blížily představě společnosti o těchto zákonech – J. J. Rousseau – vůle lidu má být transformována okamžitě prostřednictvím delegátů shromáždění – další cestou je cesta referend, plebiscitů (přímá demokracie) – N. Machiavelli – to, co se doposud označovalo slovem impérium, republika, říše, …, je státem (pozitivní) – stát je nejen dokonalá instituce, ale je to také instituce, které je opodstatněna svou vlastní existencí (lidé jsou schopni jí odpustit, i když se nechová morálně a eticky) – stát by měl dodržovat normy, ale pro určitý účel může použít i jiné prostředky, politická účelovost není nade vše (negativní)