4. Historie nauky MP

obavy důsledků prohrané války – vyhledání právní cesty k řešení sporů – rozmach arbitrážní formy řešení sporů
úspěch arbitrážního orgánu zřízeného Jayovou smlouvou z roku 1794 po válce USA o nezávislost
kořeny arbitráže sahají hluboko do minulosti – nová kvalita juristicky náročné spory
řešily spory vzešlé z diplomatické ochrany – nedostatek pozitivněpr. předpisů
autorita arbitrážního nálezu se opírala o rozhodčí smlouvu (kompromis), byla také legálním rámcem pro rozhodování podle ekvity

obsah nálezů se zdůvodněním se stával precedentem – rozšíření vlivu i do dalších oblastí MP
důležité uznání arbitráže Anglii ve věci Alabama – nevojenské řešení, vzdání se kolonialismu v severní Americe – arbitráže řešily i mocenské spory států
předěl ustavení Stálého rozhodčího soudu v Haagu v r. 1899
judikatura – zdroj zobecňování – principy MP pomocný pramen, vedle obecných zásad právních a judikátů
právní názory se uplatňováním ekvity v rozhodčích orgánech dostávají do judikatury a stávají se z nich precedenty – obohacování práva

Vznik právního řádu mezinárodního
koncem 19. století a zač. 20. dokončeno kolonizační dělení světa
konflikty o mimoevropské sféry vlivu důvodem nárůstu sporů, ale zároveň obava z důsledků špatně načasované války – nutnost kooperace – vznik pravidel obecného MP
vznik zprostředkovala mezinárodní politika (usus generalis), provázená opinio necessitatis genaralis (povědomí potřebnosti ustálenosti) – vznik MP obyčejové povahy
obyčej se stal novou normotvornou skutečností
relevantní společenskoekonomické a mocenskopolitické okolnosti vedoucí k obecnému usu naplňují důvody závaznosti obyčejového obecného MP
přestože státy obyčeje dodržovaly jen do vhodného okamžiku války, nemělo to na jeho platnost vliv, válka nebyla v té době právem zakázána a tak jejím vypuknutím bylo MP mírové pouze suspendováno a opět obnoveno po válce
formování mezinárodního řádu společnosti států – omezení vlivu arbitráže, aplikace pozitivní obecné MP
1903 – anglo-francouská rozhodčí úmluva – otázky vitálního zájmu a státní cti nespadají pod závazek řešit spor arbitráží
nakonec význam arbitrážních soudů svěřen Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, v současnosti Mezinárodní soudní dvůr (orgán OSN)
ustálená pravidla MP provázela plná derogovatelnost jejich působnosti – tím klesá význam judikatury jako prostředku poznávání obecného MP

Pojmová a obsahová charakteristika tradičního MP
poč. 20. stol. – vytvořeno tradiční obecné MP – odlišné od současnosti vyplývající z podmínek vzniku – důležitou roli mocenské postavení státu
osvobozeneckému boji kolonii bránili státy i prostřednictví MP těmito státy vytvořeném

Uznání za subjekt tehdejšího MP
z norem tradičního MP plynuly práva a povinnosti pouze jeho tvůrcům – mezinárodní společenství „civilizovaných“ států – nepůsobilo vůči státům nově vzniklým, jejich státnost tedy byla pouze faktická
členem MS teprve aktem uznání ze strany již existujících subjektů
vůči státům, které jej neuznaly nadále faktická volnost v chování
uznání mělo konstitutivní účinky v rovině právní – vznik MP způsobilosti
ochrana státnosti uznáním hlavně ze strany velmocí
rozšiřování působnosti MP cestou smluvní, akt uznání pouhou ofertou, vyžadující akceptaci o uznání usilující státu (uznání de iure), oproti tomu uznání de facto (partikulární práv. poměry – obchod)
konstituující účinky aktu uznání nepůsobily na vztahy států, které jej neuznávaly, nadále jen faktická existence – territorium nullius – možnost prvotní okupace
pokud uznán velmocemi – prvotní okupace není možná, změna území pouze akty MP (smlouva)
plná derogovatelnost působnosti tradičního MP
subjekty tradiční MP si mohli vztahy mezi sebou smluvně upravit odlišně od obecného MP
subjekty tehdejšího práva měly absolutní smluvní autonomii – tradiční MP – dispozitivní v plném rozsahu – všechny normy plně derogovatelné, derogace však normy nerušila, pouze se neaplikovaly po dobu platnosti derogace
některé výjimky derogace – normy o svobodném moře, status diplomatů – věcná nemožnost
státy měly volnou ruku ve využití prostředků mimoprávních k úpravě vzájemných poměrů
průběh vlastního boje však normován byl MP válečným – výsledek poté právně fixován (diktát vítěze) – možnost anexe

Následky protiprávního chování v tradičním MP
odpovědnost – vlastnost státu, spočívající ve schopnosti plnit MP normy, již byl povinovaným subjektem – ručil pouze ve vztahu k státům, které ho uznaly
na porušitele se hledělo, jako by projevil nezájem o existující právní úpravu, tedy se mohla vyvázat i druhá strana – legitimace k volnostnímu chování vůči narušiteli, následek extranormativní záležitostí
fakultativní možnost reparace za delikt a tím obnovení původního stavu – reparace závazek novační (nahrazuje původní) – poškozený se přijetím vzdal práva přímého donucení

Přímé donucení v tradičním MP
dříve jediný ex lege plynoucí důsledek protiprávního chování státu – přímé donucení
donucení patřilo do sféry volnosti chování, nebylo institutem právním
případné neadekvátní donucovací opatření působilo újmu pouze faktickou nikoliv právní (damnum sine injuria) a byla ospravedlněna jako reakce na protiprávní chování
stát měl, ale také plnou volnost klást proti donucení odpor
donucení tudíž nebylo výkonem práva, ale odvetou (retaliatio) za protiprávní chování
retorze – nejmírnější forma donucení, stát má zájem zachovat dosavadní úpravu, proto ji na dále uznává a snaží různými ekonomickými opatřeními donutit stát, aby začal opět dodržovat původní úmluvu – pokud souhlasil (i konkludentně) obnova normy novací
pokud svépomocné donucovací opatření zasáhlo do zájmu protistrany chráněného jinou normou, jednalo se o represálie – poškozený byl k tomu výjimečně legitimován, opět akt faktický, nikoliv právní, delikvent opět mohl čelit kontrarepresáliemi, tím ale ustupovala vyhlídka na obnovu původního stavu a hrozil válečný střet
nauka se snažila omezit války a stanovila podmínky a náležitosti represálii – proporcionalita

Reprezentativní díla pozdně-pozitivistické školy
L. Oppenheim – International Law and Triesties – spojení kontinentální (zobecňující) metody s kazuistikou, jeho pokračovatelé do díla zapracovaly doplňky
další autoři Němec Liszt, Američan C.C. Hyde
pozitivismus opustil empirickou metodologii, obsahové obohacování zobecňování partikularismů, civilistické tendence
MP řád byl prohlášen za neměnný – právo ztotožňováno s principy
neměnnost práva neměly narušovat ani partikularismy, měly jen upravovat oblasti obecným MP právem neupravené – tím by byly všechny obecné normy kogentní – praxe odlišná

Následné a současné doktrinální směry
Vídeňská právní škola – H. Kelsen(normativismus), F. Weyr
systém práva – pyramida – navrcholu základní norma jako výraz dokonalé spravedlnosti
rozhodné je co ukládá právní norma, vše ostatní vedlejší – popíral společenskou podmíněnost práva
své názory korigoval v dílech Principles of International Law a Law of UN – neopozitivismus
MP nihilismus – A. Lasson – mezi státy právo neplatí, rozhoduje moc
G. Jellinek – autolimitující teorie vycházející z absolutní suverenity státu – vnějším právem státním si určuje chování ve vztahu ostatním státům
podobná je i teorie uznání – MP, aby bylo platné potřebuje uznání států
z těchto teorii vycházel německý imperialismus – neuznával pravidla MP, dokonce ani smluvního
sociologický pozitivismus (solidarismus) – franc. sociolog práva Duguit – právo vyrůstá přímo ze společenských potřeb, z nichž vyplývá jeho obsah i závaznost nezávisle na vůli států
v MP – G. Scelle – odmítal tradiční MP založené na suverenitě států, právo definoval jako nutnost zrozenou z přirozené solidarity, výsledek spojení etiky a moci
přes silný idealismus neodrážející realitu tehdejších mezinárodních vztahů ovlivnil řadu autorů
USA – pragmatismus – pravdivé je to co je užitečné – východisko právního funkcionalismu
W. Friedmann – teoretické zdůvodnění ve spisech Legal Theory a The Changing Structure of International Law – zdegradoval právní formu (law in books), pozornost věnoval tomu jak právo působí a jakou má funkci v MS
odnoží je realismus – pouze popisuje chování států, odmítá potřebu teorie
relevantní je pouze to, jak je norma v praxi realizována
smyslem doktrinárního bádání předvídat účinky realizace práva (law in action) a volit adekvátní postup k dosažení vytčeného cíle
většina literární produkce – metodologický eklekticismus – základem pozitivismus, nicméně nepřehlíží společensko-politickou podmíněnost, vliv přirozené práva při výkladu kogentních ustanovení o lidských právem