Zástavní právo § 152 – 167 Občanského zákoníku
Smyslem zástavního práva je, že věřitel má právo, pokud dlužník nesplní svůj závazek, může se domáhat splněním závazků z výtěžku prodeje zástavy. Největší význam bude mít zástavní právo pro závazky peněžité. Nejvíce se zástavní právo používá u bankovních smluv.(banky velmi často požadují kvalitní zajištění a to formou zástavního práva k nemovitostem či movitým věcem) Je to právní vztah mezi nositelem zajištěné pohledávky – věřitelem a vlastníkem zástavy – zástavce. Zástavce může být buď přímo dlužník nebo třetí osoba odlišná od dlužníka, která má ve vlastnictví zástavu a tuto poskytuje k zajištění. V tomto případě hovoříme o zástavním dlužníkovi.
Umožňuje proto, aby zástavní věřitel dosáhl uspokojení své pohledávky ze zástavy vůči každé třetí osobě, a to i když se změní vlastník zastavené věci, pokud nabyvatel při uzavření smlouvy o zástavním právu věděl nebo vědět musel.
Zástavou může být:
– movitá věc individuálně určitelná a zcizitelná
– nemovitost, např. pozemek, stavba (i rozestavěná)
– pohledávka nebo jiné majetkové právo
– podnik
