a) Základní lidská práva
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966 OSN) garantuje každému člověk právo mimo jiné na život, svobodu, zdraví, důstojnost, svobodu myšlení a projevu, pokojného shromažďování a sdružování. Občan státu, signatáře Paktu, je oprávněn stěžovat si u Výboru pro lidská práva (Ženeva) na porušování svých práv, pokud před podáním stížnosti vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky právní ochrany. Výbor pak sděluje stěžovateli a označenému státu jen svůj názor, nemá rozhodovací pravomoc. V prostředí evropském plní obdobný účel Evropská úmluva o lidských právech (Řím 1950), zde však kompetentní orgány, Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva, mohou na základě Úmluvy pro dotčený stát závazně rozhodnout.
b) humanitární práva
V roce 1949 byly v Ženevě uzavřeny úmluvy chránicí oběti války, zejména Úmluva o ochraně civilního obyvatelstva za války a Úmluva o zacházení s válečnými zajatci. V obou případech je příslušným orgánem k projednání stížnosti proti porušení úmluvy signatářským státem Mezinárodní výbor Červeného kříže, případně ochranná mocnost.
c) mezinárodní právo trestní
Jednotlivci jsou odpovědni mezinárodnímu společenství za trestné činy proti lidskosti, míru, válečné zločiny, zločin genocidu a další, byť je spáchaly jménem státu. Toto postavení je nezbavuje trestní odpovědnosti, protože povinnost respektovat mezinárodní právo nemůže být dotčena a omluvena jednáním na příkaz státu. Mezinárodní soudní tribunál jménem mezinárodního společenství jejich jednání posuzuje a při zjištění viny pachatele odsuzuje.
