Právo veřejné a soukromé

Právo veřejné a soukromé – dělení odmítal např. normativismus či socialistické právo; problémy v dělení vedly k návrhům na vytvoření třetí kategorie (Gierke; sem např. prac. právo) nebo tzv. společného práva (zvl. instituty by byly upraveny zvl. pravidly; Bullinger);
1) teorie zájmová – nejstarší (Ulpianus); rozlišující je, zda jde o veřejný zájem či obecné blaho (ztroskotává na nejasnosti uvedených pojmů; normy často sledují obecný prospěch i tam, kde jde o privátní zájem);
2) teorie mocenská (subordinační) – dle toho, zda jsou účastníci pr. poměru k sobě navzájem
ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti (subordinace) anebo rovnosti; toto pojetí neodpovídá
moderní VS v pr. státě; navíc existují veřejnoprávní poměry založené na rovnosti účastníků (6); 3) teorie organická (subjektů) – několik druhů; dle toho, zda se subjekt ocitá v urč. pr. poměru z důvodů svého členství v některé veřej. korporaci či nikoli (Hoetzel);

dnes: a) nová teorie subjektů (zvl. práva) – pr. obecným je právo soukromé, které upravuje
P a P všech subjektů; pr. zvláštním je právo veřejné, které je přiznáno jen
nositelům veřej. moci při výkonu jejich vrchnostenských pravomocí;
b) formální organická teorie (Wolff) – veřej. právo je soubor pr. předpisů, které za
oprávněné či povinné subjekty pokládají výlučně nositele veřej. moci;
c) materiální organická teorie – veřej. právo je souhrn pr. norem, v nichž alespoň
jeden subjekt pr. poměru je nositelem veřej. moci. Každé veřejné právo není jen
právem správním, za to každá norma správního práva je normou práva
veřejného. V praxi je nejsnadnější odlišení pr. vztahů dle toho, zda podléhají
soudní jurisdikci či nikoliv.