Faktické pokyny a donucovací úkony – charakteristika a členění…
Nejtypičtější z těchto správních úkonů jsou:
1) programové a jiné indikativní úkony (koncepce, plány, prognózy, programy, závazná informace)
– jejich smyslem je předpověď budoucího stavu, závaznost informace se týká především VS a jejího obsahu
2) úkony vyjadřující názor jednatele VS (doporučení, posudek, stanovisko, výzva)
– jejich prostřednictvím vyjadřuje vykonavatel veřejné správy svůj názor na otázky, které spadají do jeho působnosti, např. stanovisko Ministerstva životního prostředí nebo OÚ při posuzování vlivů některých činností na životní prostředí
3) osvědčovací a ověřovací úkony (osvědčení, potvrzení)
– mají specifickou listinnou formu, úředně potvrzují skutečnosti, které jsou v nich uvedeny, vykonavatel VS v nich potvrzuje skutečnosti úředně zřejmé.
Ověřovacími úkony jsou vidimace (ověřuje se shoda opisu či kopie s listinou, nikoliv však obsah, správnost a pravdivost údajů v této listině uvedených ) a legalizace (ověřuje se pravost podpisu učiněného vlastnoručně před správním úřadem nebo uznaného před správním úřadem za vlastní).
4) úkony sloužící pro potřeby VS samotné(evidence, dokumentace, statistiky a jiné informační úkony). – vytváření informací, které slouží primárně potřebám VS
5) úkony organizační povahy včetně úkonů pomocných
– sovislost především s poskytováním veřejných služeb, pomocné úkony mají souvislost s dozorčí a rozhodovací činností
Procesní aspekty a uskutečňování jiných právně významných spravních úkonů nejsou v naprosté většině případů nijak upraveny.
