Sekundární právo

10. Sekundární právo – pojem, obsah a závaznost
– sekundární právo

– lze je dělit na typické (nomenklaturní) a atypické
– prováděcí právní akt sekundárního práva má nižší právní sílu než právní akt sekund. práva
– právní předpisy vydané Radou a Komisí mají stejnou právní sílu
– a na stejné úrovni jsou i předpisy vydané společně Radou a EP
– abstraktní předpisy mají přednost před individuálními úpravami
– pro právní kvalifikaci je rozhodující jejich předmět a obsah, nikoliv forma a označení
– právní kvalifikace závisí především na pravomoci orgánů, které akty vydaly
– náležitosti: v preambuli je odůvodnění – jeho účelem je možnost přezkoumání pr. aktu; nařízení, směrnice a doporučení musí být uveřejněny v Úředním listu => je vydáván ve dvou částech – právní předpisy anebo sdělení a oznámení  uveřejnění má konstitutivní účinky pro platnost pr. aktu
– směrnice a rozhodnutí – musí být oznámeny – doručeny těm, kterým jsou určeny
– právní následky jsou spojeny s okamžikem vstupu pr. aktu v účinnost

– nařízení:
– jsou závazné ve všech svých částech a platí bezprostředně ve všech členských státech  jakékoliv vnitrostátní opatření je v rozporu s pojetím bezprostřední použitelnosti nařízení
– vytlačuje všechno vnitrostátní právo, které je s ním v rozporu, jde o obecně závazný právní předpis
– základní nařízení – stanoví jen základní principy a přenechává další úpravě, aby to konkretizovala; vydává je hlavně Rada
– obecná závaznost = nařízení je aplikovatelné na objektivně určené skutkové podstaty a způsobuje právní následky pro obecně a abstraktně definované skupiny osob, přesto může zahrnovat řešení konkrétního případu
– může být určeno jen některým členským státům