16. KOŘENY VZNIKU A FÁZE VÝVOJE ÚSTAVY MODERNÍHO STÁTU

Ústava je jeden z hlavních znaků moderního sátu, vznik moderního státu velmi těsně souvisí právě se sepsáním základních zákonů v normativním akttu nejvyšší právní síly – ústavě. Ústava je nepřímo definována vzniká za francouzské revoluce v Deklaraci práv člověka a občana. Společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytýčena dělba moci, nemá ústavu. Psaná ústava vzniká z mnoha zdrojů: myšlenka společenské smlouvy, jak k ní dospěly různé teorie přirozeného práva, dříve to byly středověká privilegia a výsady udělované panovníkem, teorie dělby moci, představa o nadřazenosti psaného dokumentu nad obyčejem… První fáze vývoje psaných ústav je charakteristická důrazem na dělbu moci mezi státní orgány a vymezení práv občanů jako lidí (USA 1787 – 91, Francie 1791). Druhá fáze je typická prosazováním politických práv všech občanů (hlavně všeobecné volební právo a vůbec práva podílet se na správě veřejných záležitostí – Belgie – 1831, Pillersforfova ústava – 1848, ČSR – 1919) Před WW II. se objevují jiné, totalitní a nedemokratické ústavy (Stalinská – 1936, Polsko – 1935). Třetí fáze vývoje ústav už reflektuje cíle činnosti státu a zkušenosti s totalitou ve 20. století (postsocialistické země, Japonsko – 1947, Německo – 1949) – zakotvení cílů státní činnosti a hodnot