Struktura subjektivního práva
Def. Subjektivní právo označuje právní normou stanovenou a státem zaručenou možnost jednání danou subjektem práva. = souhrn těchto možností. Struktura subjektivního práva obsahuje tyto prvky: 1. Možnost být subjektem /nositelem/ práva = předpoklad pro využití (realizaci) subjektivního práva 2. Možnost chovat se dovoleným způsobem (v dovoleném rámci) = realizace subjektivního práva 3. Možnost vyžadovat odpovídající chování jiných subjektů 4. Možnost státněmocenského zásahu (donucení) – sepětí práva subjektivního s objektivním. Pojmovým znakem subjektivního práva je vztah k subjektu. Přeměna možnosti ve skutečnost (reálné chování) může být provedena pouze subjektem, konkrétním jedincem, institucionalizovanou skupinou lidí, respektive státním orgánem. Každý z těchto subjektů má právní normou vymezen určitý okruh subjektivních práv. Možnost chování subjektu lze stanovit přímo (výslovné vymezení míry dovoleného chování) nebo nepřímo (prostřednictvím právní povinnosti, kdy odpovídajícím právem je vše, co není zakázáno nebo přikázáno. Z toho vyplývá bezprostřední vztah mezi subjektivním právem a právní povinností. Právo = zákonem stanovená možnost Povinnost = zákonem stanovená nutnost Subjektivní právo absolutní – podmiňuje neurčitý počet právních vztahů s obecně určenými nositeli právní povinnosti – práva ústavní (svoboda projevu, právo na vzdělání…) + u práv občanských (právo vlastnické). Subjektivní právo relativní – je spojeno s existencí konkrétního právního vztahu, v němž právu jednoho subjektu odpovídá povinnost jiného subjektu („oprávnění“, „nárok“)
