Právní normy se rozdělují podle nejrůznějších kritérií do několika skupin:
c) Poslední kritérium dělení právních norem, o němž se zmíníme, je postavení norem v systému právní regulace.
– V tomto smyslu rozdělujeme normy na hmotně právní a procesně právní.
o Normy hmotněprávní – formulují určitá subjektivní práva a povinnosti adresátů právních norem.
o Normy procesněprávní – upravují zákonem stanovený postup, jakým tato práva mohou být realizována.
Některé právní předpisy obsahují jak normy procesní, tak normy hmotné, jindy jsou procesní normy upraveny ve speciálních, k tomu určených zákonech, označovaných většinou jako řády.
Platnost a účinnost právní normy
Platností právní normy rozumíme skutečnost, že se právní norma stala součástí českého právního řádu, splňuje předepsané náležitosti, byla vydána k tomu příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci (kompetence) a byla oficiálním způsobem vyhlášena.
Účinností právní normy se rozumí její závaznost v právních vztazích. Ve chvílích, kdy je právní norma účinná, vznikají jejím adresátům práva a povinnosti. Právní norma nemůže nabýt účinnosti dříve, než nastala její platnost. Platnou normu lze rušit, měnit, vydávat k ní prováděcí právní akty, apod., avšak nelze podle ní platně jednat.
Období mezi dnem, kdy se právní norma stala platnou a dnem, kdy nabyla účinnosti, označujeme jako dobu legisvakance.
Den, kdy nabývá norma účinnosti, je v právních předpisech výslovně uveden, pokud ne, platí obecné pravidlo, že nabývá účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení.
