Na různém utváření prvků vědění a vůle jsou založeny různé formy a stupně zavinění:
b) nedbalost, a to:
– vědomá, kdy jednající nechtěl škodu způsobit, věděl však, že ji způsobit může, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí, někdy se též hovoří o lehkomyslnosti,
– nevědomá, kdy jednající nechtěl škodu způsobit a ani nevěděl, že ji může způsobit, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět mohl a měl.
Rozlišování forem zavinění má při odpovědnosti za škodu v občanském právu svůj význam:
1. občanské právo spojuje v některých případech vznik odpovědnosti pouze s určitou formou zavinění – úmyslem, v ostatních případech stačí jakákoli forma i stupeň zavinění.
2. má mimořádný význam rozlišování forem zavinění z hlediska možnosti přiznání rozsahu náhrady způsobené škody.
3. formy zavinění mají svůj význam i pro délku objektivní promlčení doby.
4. rozlišování forem zavinění je důležité i proto, že tam, kde občanské právo zavinění předpokládá, může se tato domněnka (presumpce) zavinění vztahovat pouze na nedbalost, a to nevědomou. Úmysl musí být proto škůdci vždy prokázán.
Vznikne-li určitému subjektu škoda a nelze-li zavinění přičíst žádnému subjektu, jde o náhodu v právním slova smyslu, a to buď prostou anebo kvalifikovanou. Kvalifikovaná náhoda může být buď vnitřní, jež svůj původ z chování nebo z činnosti resp. z provozu, o které v daném případě jde, odvozuje, anebo vnější, která s těmito nikterak nesouvisí.
