52. ODPOVĚDNOST ZA BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ
Uhrazovací (reparační) a v jejím rámci restituční funkce odpovědnosti za bezdůvodné obohacení spočívá v zásadě, že ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které navíc vynaložil.
Je-li povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, který z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak tyto věci dle občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí, tedy exekuci nepodléhají. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.
Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je, co do délky i počátku běhu promlčecí doby upraveno tak, že se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že bezdůvodné obohacení bylo získáno, a kdo je získal, přičemž pro počátek této subjektivní promlčecí doby se vyžaduje skutečná, nikoli pouze předpokládaná vědomost o tom, že na jeho úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, a kdo je získal. Nejpozději se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
