Odmítnutí dědictví

Odmítnutí dědictví

Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.
Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.
– na člověka, který odmítne dědictví se hledí, jakoby neexistoval
– prohlášení o odmítnutí může být použito jen po poučení, jaké bude mít následky
– po odmítnutí dědic nemá právo ani na majetek, o kterém v době odmítnutí nevěděl, na rozdíl od vzdání se dědictví – dědic, který se vzdal dědictví má právo na majetek, o kterém v té době nevěděl

Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a následcích odmítnutí vyrozuměn.
Z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit.

Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.
– př. dědic majetek již využívá

K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky, rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.

Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, pokud dědic neodmítl.

K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se při projednání dědictví nepřihlíží.
Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.
Neznámý dědic – např. nemanželské dítě zemřelého, o kterém jeho manželka neví, nebo o něm ví, ale zamlčí ho
– toto dítě tedy dědicem je, pouze při projednání se k němu nepřihlíží
Dědic neznámého pobytu – ví se o něm, že existuje, ale neví se kde je