Nabývání dědictví
Nabývání dědictví
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
– toto neplatilo do r. 1950, nabývalo se odevzdáním dědictví (po dědickém řízení)
– mezi smrtí a odevzdáním dědictví se dědictví nazývalo tzv. „ležící“ nebo „čekající“
– i dnes je ale prakticky stejná situace – stejně se musí čekat do skončení dědického řízení
– pouze pokud je jen jeden dědic, ví co vlastně dostane
– dědí se majetková práva, nároky, atd.
– smrtí zůstavitele některá práva přecházejí ze zákona, nikoliv dědictvím (př. přechod nájmu)
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.
Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona.
Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.
– přednost má tedy dědění ze závěti, pouze pokud závěť není, dědí se ze zákona
– čím stručnější závěť, tím lépe, je-li moc rozsáhlá, je nebezpečí, že nebude platná
Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
– tzv. „od úmrť“
– stát nenabývá vlastnická práva dědictvím, ale samostatným právním úkonem
– stát je čistým dědicem jen pokud mu někdo odkáže dědictví v závěti
