Absolutní a relativní neplatnost právního úkonu

Absolutní a relativní neplatnost právního úkonu

1. Absolutní neplatnost
– nastává ze zákona a od počátku
– nikdo se jí nemusí dovolávat, soud k ní přihlíží z úřední povinnosti bez návrhu
– na právní úkon se hledí, jako kdyby nebyl učiněn, není ho tedy třeba vyhlašovat za neplatný
– přijatá plnění se vrací – bezdůvodné obohacení

Absolutní neplatnost nastává, jestliže právní úkon:
a) byl učiněn osobou nezpůsobilou k PÚ
b) osobou jednající v duševní poruše
c) svým obsahem nebo účelem odporuje zákonům, obchází je nebo se příčí dobrým mravům
d) nemá podstatné náležitosti (svobodně, vážně, určitě, srozumitelně)
e) nebyl učiněn ve formě požadované zákonem nebo dohodou účastníků
f) obsahuje předmět plnění, které je nemožné

2. Relativní neplatnost
– právní úkon nastal a je platný, pokud se oprávněná osoba nedovolá jeho neplatnosti
– neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil
– účastník se jí musí dovolat ve lhůtě 3 let od uzavření PÚ
– přijatá plnění jsou platná

O relativní neplatnost PÚ jde z těchto důvodů:
a) úkon byl učiněn osobou jednající v omylu
b) smluvní ujednání spotřebitelských smluv se odchýlilo od zákona v neprospěch spotřebitele
c) jeden z manželů jednal v záležitostech, kde je třeba souhlasu obou manželů bez souhlasu druhého
d) cena není v souladu s právními předpisy
a další