Dělení důkazů, zásady dokazování

10. Dělení důkazů, zásady dokazování

– DĚLENÍ DŮKAZŮ
– podle vztahu k předmětu řízení:
– usvědčující důkazy – ty, jimiž se prokazují okolnosti svědčící proti obviněnému
– ospravedlňující – ty, jimiž se prokazují okolnosti, které svědčí v jeho prospěch; přičemž tentýž důkaz může mít za určitých okolností povahu ospravedlňujícího důkazu, za jiných okolností usvědčujícího
– podle pramene:
– původní (bezprostřední) důkazy – pocházejí z přímého zdroje (výpověď svědka o skutečnostech, jež osobně viděl; originál listiny…) = orgány č. v t. ř. se mají snažit vyhledat podle možnosti důkazy původní
– odvozené (zprostředkované) – ze zprostředkovaného pramene (výpověď svědka o události, jíž zná jen z doslechu; opis listiny…)
– podle vztahu k dokazované skutečnosti:
– přímé důkazy – dokazuje se jimi přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost)
– nepřímé – dokazuje se jimi jiná skutečnost (vedlejší), z níž lze ale usuzovat na hlavní skutečnost – vedlejší skutečnosti se nazývají indicie
– nepřímé důkazy lze je také použít k prověrce přímých důkazů, doplnit jimi mezery po provedení přímých důkazů,…
– nepřímé důkazy musí být s okolnostmi případu v příčinném vztahu
– v praxi mají značný význam – někdy bývají jedinými důkazy v procesu; nejsou méně spolehlivé, ani méně významné, než přímé, avšak dokazování jimi je obtížnější, než dokazování přímými důkazy