Prameny MPV:
(vyjmenovány ve čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora, odst. 1) 1) mezinárodní smlouvy – obecné nebo partikulární povahy 2) mezinárodní obyčeje – důkaz obecné praxe uznané za právo 3) obecné zásady právní uznávané civilizovanými národy (x je třeba je odlišovat od zásad mezinárodního práva, které vyplývají z praxe OSN, obecné zásady právní jsou širším pojmem) 4) soudní rozhodnutí a učení nejkvalifikovanějších znalců veřejného práva – uznáván pouze jako podpůrný prostředek odst. 2 čl. 38 se zmiňuje o pojmu ekvita = pravidla spravedlnosti nebo správnosti. Dosah je pouze omezený – soud může pomocí ekvity rozhodovat pouze v případě, že s tím strany souhlasí. Hierarchie právních norem v MPV neexistuje. Nelze je rozčlenit na nadřazené a podřazené, nelze je ani považovat za naprosto rovnocenné. Mezinárodní právo je právem více praktickým než formálním. 1) Mezinárodní smlouvy = ujednání dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodně-právní účinky a řídí se mezinárodním právem. Jedná se o pravidla, která regulují vstupování, uzavírání, platnost … jsou obyčejového charakteru. Byla několikrát kodifikována – např. Vídeňská úmluva o smluvním právu.
