2) Mezinárodní obyčeje
Obyčej se skládá ze dvou částí: usus longaevus + opinio iuris. Usus longaevus – dlouhodobá kvalifikovaná praxe subjektů MPV. Tato praxe musí být: – opakovaná – stejnorodá – nepřetržitá – rozšířená – reprezentativní – dlouhodobá Opinio iuris – subjektivní prvek. Jedná se o přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování. Usuzujeme na ně ve chvíli, kdy pravidlo uplatňují i subjekty, pro něž je pravidlo nevýhodné. 1) Obecné zásady právní – zásady, které mají širokou obecnou platnost – mají původ ve vnitrostátních právních řádech, jsou odvozeny z vnitrostátního práva a právní praxe. – Musí být převoditelné do mezinárodního práva (např. zásada – smlouvy jsou závazné) – Jedná se o prameny doplňkové. 2) Soudní rozhodnutí – pramen materiální a doplňkový – zásadní význam mají výroky mezinárodních soudů – uplatňují se při protestu, kdy zjišťujeme obsah nepsaných pravidel – význam při systemizaci pravidel MPV 3) Jednostranné právní akty (nejsou ve čl. 38) Jsou chápány hlavně po praktické stránce jako pramen MPV. Tato kategorie není jednolitá. Rozlišujeme dva typy jednostranných právních aktů:
