Typické rysy tradičního mezinárodního práva veřejného (tedy toho, které existovalo před vznikem moderního, dnešního MPV)

o jeho normy zavazovaly pouze tvůrce tohoto práva, tzn. státy, které se nemohly podílet, nestály pod jeho ochranou; důvody proč se nemohly podílet na tvorbě jsou různé – některé protože byly malé, slabé – díky faktické nerovnosti, a nebo se mohlo jednat o státy, které sice nebyly slabé, ale v urč. oblasti neměly zájem se zapojit – např. Švýcarsko se nezapojovalo do tvorby mořského práva mezinárodního; o příklad vzniku státu – podle tradičního MP se stát stal subjektem MPV teprve aktem uznání ze strany subjektů tohoto práva – musely udělat akt uznání (spolu nebo zvlášť), kterým by de iure uznaly vznik nového subjektu. Nový stát byl subjektem práva pouze od těch států, které ho uznaly; ty co ho neuznaly, mohly ho okupovat. V dnešní době se stává stát subjektem okamžikem vzniku, nikoliv aktem uznání ze strany jiných států. o volnost ozbrojeného prosazování; neobsahovalo žádnou normu, která by zakazovala použití ozbrojené síly jakožto prostředku řešení mezistátních sporů; fakticky silnější státy mohly okupovat zcela legálně státy slabší. Pokud byla následně uzavřena protektorátní, mírová smlouva – byly tyto smlouvy uznány tradičním mezinárodním právem. Bylo jedno, kdo zahájil válku – důležité, kdo zvítězil – uzavřel smlouvy – kapitulační… Tradiční MP válku nezakázalo, ale upravovalo ji. Existovaly normy upravující průběh válečných akcí – tzv. úmluva o počátku nepřátelství z r. 1907, upravovala způsob zahájení války, od okamžiku zahájení války se uplatňovala zvláštní pravidla, která upravovala vztahy mezi státy. – 1928 – Pařížský pakt – první smlouva, která zakazovala válku jako prostředek národní politiky. Je velmi důležitý a má velký význam pro MPV – přijala ho většina států světa, ale ani tento pakt nezabránil 2. sv. v.