Obecné mezinárodní právo
platí pro všechny státy, ať se na vzniku podílely, nebo ne. (rozdíl oproti partikulárnímu) Vnitřní sféra je spíše volnostní. Pro vnější sféru platí jeden obecný zákaz, a to zákaz vměšování. Podstatné je, že platí pouze pro oblast právně upravenou MP, nikoliv pro oblasti, které nejsou MP upravené. V těchto oblastech se uplatňuje faktická nerovnost států. Stát se stává subjektem MP: V moderním MP platí, že se stává stát subjektem okamžikem vlastního vzniku, ale pouze v případě, že splní určité podmínky:
- svou státnost skutečně mezinárodně prosadí a udrží,
- svou státnost prosadí a udrží nikoliv po dobu pomíjivou,
státnost: území, obyvatelstvo, státní moc (suverenita) – pokud ji neprosadí a neudrží, nestane se subjektem MP např. v r. 1991 vznikla tzv. Srbská republika Krajina – z hlediska vnitrostátního vykázal stát znaky státu, ale z hlediska mezin. se tento nově vzniklý útvar nestal státem – nedokázal prosadit a udržet v mezinárodních vztazích. Je tedy i v dnešní době třeba urč. uznání ze strany ostatních států, ale nevyžaduje již akt de iure, spíše jde o vyjádření ochoty vstoupit do jednání, podepsat mezinárodní smlouvy – tak se stane subjektem nejen obecného, ale i partikulárního práva (okamžikem uzavření první mezinárodní smlouvy). Uznání vlády (je třeba odlišovat od uznání státu) – je to také projev ochoty s touto vládou jednat, uzavírat smlouvy, ale nejedná se o vznik nového subjektu MP. např. vznikne vláda převratem, či jiným nestandardním způsobem – neústavně.
