II. Prvky právní normy (subjekt, objekt, obsah)
Subjektem může být jak normotvůrce, tak adresát. q v pozici adresáta je subjektem ten, kterému právní norma podmíněně nebo nepodmíněně ukládá povinnost či dává subjektivní práva. Subjektem mohou být osoby fyzické, právnické a stát. q fyzickou osobou rozumíme toho, komu je právním řádem přiznána způsobilost být nositelem práv a povinností (právní subjektivita) q definice právnické osoby je mnohem složitější, existuje několik teorií o právnických osobách: 1. Teorie fikce – vychází z toho, že subjektem jednání může být pouze jedinec, právnická osoba není z hlediska přirozenosti osobou, avšak je osobou fiktivní, právo ji za osobu považuje (přiznává jí práva a povinnosti) – je tu tedy určitý kontrast – fikce. 2. Organická teorie – právnická osoba je svazek reálně existujícím organismem s určitou strukturou. 3. Normativní teorie – záleží na normativní úpravě, zda je právnická osoba právnickou osobou. Právnickou osobou je ta, které je to právním řádem přiznáno. 4. Klasická institucionalistická teorie – právnická osoba je společenstvím lidí (personální instituce), vzniká na základě určité vůdčí ideje, chce realizovat nějaký cíl, hlavním znakem je organizace. Předpokladem existence personální instituce jako právnické osoby je právní regulace ve společnosti.
Objekt
právní normy je předmětem zájmu normotvůrce = lidské chování v důsledku účinnosti právní normy, může mít i podobu normy samotné, subjektu…
Obsah
právní normy se dá chápat jako spojnice mezi subjektem a objektem – logické i právní. Subjektu je přikázáno, zakázáno, dovoleno určité chování
