1. Přičitatelnost státu
- – musíme zkoumat, zda určité chování urč. osoby lze či nikoliv přičítat státu. Důvodem je to, že stát je abstraktní osoba – jeho jménem vystupují orgány státu, jednotlivé osoby v postavení státního orgánu. Takže vzniká vždycky potřeba řešit, které osoby jednají jménem státu, a zda jednání těchto osob je jednáním státního orgánu a lze je přičíst danému státu. Monokratický orgán i složený, orgán moci výkonné, zákonodárné i soudní. Lze státu vyčíst pouze jednání, které je pokryto statusem státního orgánu. Pokud je statusem soukromé osoby, nelze takové jednání přičítat státu.
Ultra vires – překročení pravomoci těchto osob. Pokud osoba, která je státním orgánem překročí své pravomoci, tak podle tradičního MP nebylo její jednání přičítáno státu. Časem se postoj MP k této otázce změnil, stát nesl odpovědnost za jednání nikoliv této osoby, v rámci překročení svých pravomocí, ale za jednání jiných orgánů, které nezabránily této osobě překročit pravomoci. Tedy za nedodržování tzv. preventivní povinnosti. V dnešní době se přičítá i jednání ultra vires státu, tedy stát nese plnou odpovědnost za jednání osob, které překročily svou pravomoc. Dále se státu přičítá jednání urč. institucí, kterým stát deleguje své pravomoci. Jedná se o instituce, které vykonávají urč. pravomoci, které jinak vykonává stát. Např. na mez. letištích provádějí kontroly instituce, kterým stát deleguje pravomoc – např. imigrační pracovníci. Pokud oni způsobí jinému státu újmu, pak se pričítá státu. Dále se státu přičítá chování orgánů de facto. U všech st. orgánů lze říci, že se jedná o orgány de iure – vzniklé na zákl. zákona. Např. špioni, výzvědné služby; je těžkké prokázat spojení mezi státem a konkrétní osobou („když vás chytnou, neznám vás…“ říká stát); dále mezi orgány de facto lze zařadit např. Al kaidu – v jejímž případě se prokázaly vztahy mezi ní a Talibanem v Afganistanu. Pokud se týče jednání soukromých osob
- Porušení závazku – jedná se vždy o závazek podle MP, který může plynout jak z obecného MP, tak i ze smluv.
Není nutné prokázat vznik škody. Vyplývá pojmově. Výše škody se zkoumá z hlediska újmy, např. pro výpočet reparace. Byla-li porušena povinnost, vznikla škoda. U smluvních vztahů vzniká škoda účastníkům smlouvy či účastníkům vztahu. U kogentních smluv je škoda způsobena všem státům. Také se nezkoumá otázka zavinění. Otázka zavinění je v podstatě pojmově zahrnuta v porušení povinnosti.
