Tacitní smlouvy

Jedná se o jediný typ smlouvy, kde nejsou dodržovány formální náležitosti normotvorného konsensu. Proto Víd. úmluva o smluvním právu z r. 1969 se na tyto smlouvy nevztahuje. To že nejsou dodržovány formál. nál. konsensu, neznamená to, že konsensus neexistuje. Konsensus se v případě tacitních smluv vyjádří konkludentním chováním zainteresovaných stran. Pacta tacita (smlouvy mlčky) – mlčení nestačí, aby smlouva vznikla; musí vždy existovat určitá výslednice vzájemného chování, která nevyvolává žádné pochybnosti. U některých smluv mohou oferta a akceptace spadnout v jeden okamžik. Ale u některých tacitních smluv nespadají v jednu dobu, ale se časově rozcházejí. Pokud např. jeden stát hradí škodu, která byla způsobena jinému státu, např. jeho státním občanem – stát nenese odpovědnost, protože škoda byla způsobena jeho občanem, za jednání nese odpovědnost sama ta osoba. Pokud škoda byla značná a stát ji dobrovolně uhradí, je to považováno za ofertu = první krok k uzavření tacitní smlouvy. Pokud dojde k podobnému případu mezi státy, ale opačně a tento stát opět uhradí – je akceptována. Konec platnosti a účinnosti tacitní smlouvy – končí tak, jak vznikají, tj. vzájemným konkludentním stran, které je odlišné od konkludentního chování, na základě kterého byla smlouva uzavřena. Smlouva pozdější ruší smlouvu dřívější (lex posterior causa … ).